Skřítčí princezna

29. března 2010 v 15:16 | Jasmína |  Povídky
Jasmína
Konečně se mi podařilo dát dohromady První povídku. První s velkým P, protože tohle je opravdu moje prvotina, napsaná někdy asi v roce 2008? tak nějak. Akorát jsem ji na upravila, doplnila, no prostě předělala do lepší formy.

Asi bych měla podotknout, že je to pohádka. Teoreticky mám napsané i pokračování, ovšem to taky potřebuje upravit, takže bychom se ho mohli dočkat někdy... Za dlouho.

Takže už přestanu žvanit a přeji Vám příjemné čtení:


Bylo jednou jedno království. V tom království vládl skřítčí král. Král měl tři dcery: Maňku, Vaňku a nevlastní, lidskou, dceru Elen.

Elen byl přesně jeden rok, když ji král našel samotnou a opuštěnou v lese. Někdo ji položil vedle ztrouchnivělého pařezu a nechal ji tam. Naštěstí byl král zrovna na lovu a malé děvčátko zachránil. No a od té doby ji vychovával jako vlastní.

Avšak postupem času, jak princezny rostly, projevila se jejich rozdílnost. Elen byla asi o hlavu vyšší než Maňka s Vaňkou. Nejvíce rozdílné však byly její uši. Byly zaoblené jako uši všech lidí. Naopak uši skřítků byly špičaté.
Maňka s Vaňkou se kvůli tomu Elen posmívaly, smály se jí, že si nenajde ženicha, že ji s takovýma ušima nebude nikdo chtít. Elen s nimi bohužel v duchu musela souhlasit. Opravdu byla rozdílná než skřítci. Ona však chtěla za muže někoho, kdo nehledí jen na vzhled, ale i na to, co má člověk v duši. A přitom byla Elen pěkná dívka. Věděla, že se jí sestry posmívají, protože ji trochu závidí.

Když byly princezny ve věku, kdy se již mohly vdávat, začal král pořádat plesy, aby si jeho dcery vyhlédly ženichy. Sjížděli se skřítci z celého království. Každý chtěl některou z princezen za ženu. Král chtěl pro své dcery bohaté nápadníky, a tak sezval všelijaké boháče, i ty, o kterých se povídalo, že jsou zlí zaklínači.

Elen plesy nudily. Všichni nápadníci jí připadali nudní. Všichni se jí dvořili jen proto, že byla krásná a bohatá. Všichni se chtěli bavit jen o bohatství a vládě…

Až na jednom plese.

Hudba hrála taneční melodie, sál byl ozářený svíčkami. Stoly se prohýbaly pod množstvím jídel, všude byla spousta lidí, hodně párů tančilo. Jako na každém jiném plese.
Elen, oblečená do bleděmodrých šatů, zdobených jemnou krajkou, se tiše procházela mezi tanečníky. Hledala klid. Opravdu ji to tady nebavilo, přemýšlela, jestli by si někdo všimnul, kdyby se vytratila.
Znova přejela očima po sále. Nikde nebyl nikdo zajímavý. Rozhodla se. Na patě se otočila a zamířila ke dveřím ven. Mohla by se třeba projít na čerstvém vzduchu.


Už už vstupovala do dveří vedoucích na terasu, když jí cestu zastoupil jeden velice ošklivý skřítek. Měl zahnutý nos a svraštělou kůži. Oblečený byl elegantně, ale už od pohledu vypadal tak nějak… zle.
Jeden ze zaklínačů, pomyslela si s hrůzou Elen. Na toho si musím dávat pozor!
"Smím prosit?" zaskřehotal Zaklínač a uklonil se.
Nemohla odmítnout, bylo by to velmi, velmi, nezdvořilé. A to si nemohla dovolit.
"Ale jistě" odpověděla a rovněž se uklonila. Zaklínač se ošklivě usmál.
Začali tančit. "Vy jste jistě bohatá" povídal Zaklínač. "Hm, ano" odpověděla Elen, rozhlížejíce se, jak se ho zbavit. Dělalo se jí z něj špatně od žaludku.

Pomoc přišla sama.  
" Promiňte" ozvalo se za nimi. " Smím prosit? " Elen se otočila a uviděla pohledného mladíka. Měl na sobě prostší oděv než ostatní v sále. Světlá košile s tmavými kalhotami, které vypadaly, že zažily lepší časy.
Elen se na něj zářivě usmála. "Samozřejmě," odpověděla a nechala Zaklínače stát uprostřed sálu samotného.

"Jak se jmenujete?" zeptal se mladík uprostřed tance. "Já jsem Miky."
"Ty neznáš mé jméno?" podivila se princezna. Myslela, že ji tady zná každý.
"Jsem Elen. A děkuji ti, že jsi mě odvedl od toho Zaklínače. Byl doopravdy odporný."
"To nestojí za řeč, pro takovou krásku cokoli." Miky se usmál. V očích mu zářily veselé ohníčky.
Elen sklopila oči a zčervenala.

A tak ti dva tančili a vesele se bavili po celý večer.
Těsně před půlnocí král prohlásil: "Koho okouzlila některá z mých dcer, ten ať přijde odedneška za tři dny oficiálně požádat o její ruku. A teď poslední tanec dnešního večera." Král zatleskal a dosedl na trůn. Hosté v sále začali opět tančit.

Elen byla smutná, že ples končí. Měla strach, že už nikdy Mikyho neuvidí, a když, tak že jim král svatbu nepovolí, nebo že o její ruku požádá ještě někdo jiný a Miky pak nebude schopen splnit úkoly… Bylo totiž tradicí, že pokud se sejde více princezniných nápadníků, rozhodnou mezi nimi zkoušky.

Dozněly poslední tóny, kterými ples skončil.
"Nebuď smutná," Miky se tajemně usmál, políbil Elen na tvář a odešel spolu s ostatními hosty. Dívka zůstala stát a dívala se za ním, dokud ho dav nepohltil.

Za tři dny král čekal v trůnním sále na nápadníky. Elen byla nervózní, špatně spala. Její komorná měla co dělat, aby ji donutila alespoň něco sníst.
Maňka s Vaňkou očekávaly spousty nápadníků. Obě byly natěšené, jejich fialové róby byly zdobené zlatými knoflíky, a vyšívané stříbrnými nitěmi.
Elen se bála. Bála se toho, kdo požádá o její ruku, co když to nebude Miky? Co když otec svatbu s ním nepovolí? Celou dobu se to v ní svíralo strachy.
Také byla oblečená ve fialových šatech, ovšem odpustila si ty zlaté knoflíky a stříbrné vzory. Jí stačily jednoduché šaty, hlavní bylo, že se líbily jí.

Do sálu vešli tři lidé, uklonili se před králem a princeznami, a poodstoupili.
Maňka s Vaňkou byly docela překvapené, čekaly nápadníků mnohem víc. Ovšem všechny nejspíše odradila představa rozhodujících zkoušek…

Princezny si nápadníky prohlížely.
"Ten nalevo je můj, ten uprostřed je tvůj, a tudíž na Elen zbývá ten napravo," šeptala Maňka Vaňce. Elen se podívala na muže napravo a hrůzou ji zatrnulo. Byl to ten Zaklínač s posledního plesu.
Byla zoufalá. Teď, když Miky nepřišel, provdá ji otec tomuto odpornému Zaklínači.

Na takové myšlenky však nebyl čas. První z nápadníků již předstoupil před trůn a povídá: "Vaše Veličenstvo, žádám Vás o ruku Vaší dcery Vaňky."
Vaňka se na něj usmála a král pravil prostě: "Budiž. Svatba bude za týden."
K trůnu přistoupil druhý nápadník. "Vaše Výsosti, žádám Vás o ruku Vaší dcery Maňky." Král opět odpověděl: "Budiž. Svatba bude za týden."
K trůnu přistoupil Zaklínač: "Vaše Výsosti, dejte mi Vaši dceru Elen." Jeho hlas nedovoloval žádné námitky.
Elen se udělalo špatně s toho, jak to řekl. Jakoby se měla stát jeho majetkem.
Král odpověděl: " Budiž…" nestihl to však doříct. V tu chvíli totiž do sálu vstoupil Miky. Elen poskočilo srdce radostí, zato Zaklínač zrudl vzteky. Miky předstoupil před krále, uklonil se a povídá: "Vaše Veličenstvo, promiňte mi můj pozdní příchod, ale něco mě zdrželo." Miky vrhl ošklivý pohled na Zaklínače a pokračoval: "Pane králi, prosím Vás o ruku Vaší dcery Elen." Usmál se na Elen a ona na něj.
Král se zamyslel a řekl: "No, koukám, že máš, Elen, dva nápadníky. To tedy znamená, že se zúčastníte tří zkoušek," dodal k Mikymu a Zaklínači.
 "Kdo projde všemi třemi zkouškami, dostane Elen za ženu. První zkouška vám ukládá přinést princezně dar. A nyní prosím odejděte. Očekáváme vás nazítří."
Před odchodem se Miky na Elen usmál. Ona se pousmála. Věřila mu.

Nazítří Elen netrpělivě čekala v trůnním sále. Byla tam dokonce dříve než její otec. Ten přišel v závěsu s jejími sestrami, které byly velice zvědavé, co se bude dít.
Netrvalo dlouho a do místnosti vešel Zaklínač. Následovala ho spousta sluhů.
Za chvíli se objevil také Miky. Zaklínač se na něj pohrdavě podíval.
Král promluvil: "Vítám Vás. Takže začněme. Pane Zaklínači, copak jste přinesl za dar?"
Zaklínač se zašklebil a pokynul sluhům. Sluhové předstoupili před princeznu a ukázali ji šaty. Nádherné zlaté šaty vyšívané spoustou perel, od kterých se odrážely sluneční paprsky, jež se do sálu dostaly otevřeným oknem. Šaty to byly jistě velice drahé.
Elen se snažila nedávat najevo své pocity.  Ano, tyhle šaty byly honosné, na první pohled hodně stály, ale… Co by s nimi dělala? Ona nikdy nepotřebovala k životu přepych. Ovšem z jednoho hlediska to řešila naprosto zbytečně, vzhledem k tomu, že její srdce bilo pro Mikyho.
Král znova promluvil. "A jaký dar jste přinesl vy, pane Miky?"
Mladík předstoupil před Elen. Vytáhl z kapsy malou krabičku a podal ji princezně. Elen ji uchopila do dlaní a pomalu otevřela.
Uvnitř byl jednoduchý stříbrný řetízek se srdíčkem. Elen se na Mikyho usmála.
"Je po mojí mamince," řekl tiše Miky a poodstoupil od trůnu.
" Tohle má být dar?" zeptal se s výsměchem v hlase Zaklínač.
"Ano," klidně odpověděl Miky.
Zaklínač se výsměšně zasmál, pak se otočil k Elen. "Řekněte, princezno, kdo vyhrál tuto zkoušku." Byl si jistý svým vítězstvím.
Elen vstala. "Vážení pánové, velice vám děkuji za vaše dary. Avšak jen jeden z Vás mohl v této zkoušce vyhrát." Odmlčela se a oba sjela pohledem. "Vyhrál ji Miky."
Zaklínač nenávistně zvolal: " Jak to, že vyhrál ten otrhaný žebrák, který nemá ani na pořádný dar?"
Král vycítil, že by se mohla strhnout hádka a tak promluvil: " Ještě není nic rozhodnuto. Ještě zbývají dvě zkoušky." Na okamžik se odmlčel. "Vašim druhým úkolem je střelba z luku. Zítra ráno se sejdeme na nádvoří. To je pro dnešek vše, uvidíme se zítra."
Miky se snažil ignorovat Zaklínačův pohrdavý pohled, když oba odcházeli z paláce. Zaklínač si byl příliš dobře vědom toho, že Miky pochází z mnohem chudších poměrů, a proto je nepravděpodobné, že kdy držel luk v ruce.
Ale Miky byl do Elen zamilovaný a v žádném případě by ji nenechal tak odpornému stvoření, jako je Zaklínač. Proto zamířil za svým přítelem rytířem, aby ho lukostřelbu naučil.

Druhý den byl větrný. Slunce zůstalo schované za mraky.
Na hradním nádvoří pobíhalo služebnictvo a připravovalo vše na druhý úkol.
Elen stála na balkóně, z nějž měla na nádvoří výborný rozhled. Ačkoli si přes ramena přehodila plášť, třásla se ve větru zimou.

Netrvalo dlouho a dorazil také král. A hned nato také oba soupeři.
"Vítám Vás, pánové." Král se přátelsky usmál. Oba nápadníci se uklonili nejdříve jemu, poté princezně.
"Začněme tedy. Pane Miky, vy první." Král pokynul směrem k terči, který byl na opačné straně nádvoří.
Miky se podíval na Elen. Poslala mu úsměv a nenápadně mu ukázala, že mu drží palce. Přikývl a otočil se k terči. Napjal tětivu. Soustředil se. Vystřelil.
Trefil se, ale ne doprostřed.
Vzdychl a otočil se k princezně a králi. Elen mu poslala povzbudivý úsměv.
"Pane Zaklínači, jste na řadě." Pokynul král.
Zaklínač k tomu přistoupil se sebevědomým úsměvem. Chvíli se soustředil… A pak trefil přesně prostředek terče.
S vítězným úsměvem se otočil zpátky k panu králi. "Tak kdo je vítěz?" zeptal se a díval se přitom na princeznu. Ta mu poslala znechucený pohled, na patě se otočila a utekla pryč.
Král se za ní ustaraně díval. Pak se otočil k soupeřům.
"Tuto zkoušku vyhrál Zaklínač. Zítra vás čeká poslední úkol. Princeznu dostane za ženu ten, kdo jí předvede kouzelnější kouzlo. Sejdeme se v trůnním sále." S tímto se král otočil a pospíchal za svojí dcerou.

Našel ji v její komnatě. Seděla na posteli a plakala.
Král si sedl vedle ní. Padla mu do náruče.
"Miluješ Mikyho, viď?" zeptal se král.
"Ano tati, ani nevíš jak moc. Bojím se, že nevyhraje," vzlykla.
"Neplač, dítě." Snažil se ji král nějak utěšit.
"Ale já musím! Zaklínač se vyzná ve všech možných kouzlech. A Miky? Vždyť Miky je obyčejný kluk!"
"Nezapomínej na to, že o tom, kdo zítra vyhraje, rozhoduješ ty. A navíc… Víš, co je největší kouzlo na světě?"
Elen zavrtěla hlavou.
"Láska, dítě, láska. Láska je to nejmocnější kouzlo. A pokud tě Miky doopravdy miluje, tak na to přijde. Vy oba na to přijdete."
Elen se pousmála. "Díky, tati."

Druhého dne, když král vešel do sálu, našel tam smutnou, čekající Elen. Povzbudivě se na ni usmál. Zhluboka se nadechla a úsměv mu oplatila.
Netrvalo dlouho a do sálu vešel Miky a hned po něm Zaklínač.
Král jim pokynul: " Nuže, Zaklínači, předveďte své kouzlo."
Zaklínač zamával rukama a v sále se zešeřilo. Nastala naprostá tma.
Trvalo to minutu… Dvě… Elen se nervózně ošila. Za žádnou cenu by to nepřiznala, ale začínala se bát.
"Co to je?" zeptal se král. I on začínal být nervózní, protože to nepřestávalo.
Tma nepřestávala. Elen se bála.
"Neboj se," uslyšela Mikyho hlas těsně vedle sebe. Pak ucítila, že jí jemně stisknul ruku.
Neptala se na nic, jen opatrně vstala.
Objal ji. "Neboj se," zašeptal znova. Pak ji něžně políbil.
"Promiň, nedokážu předvést žádné kouzlo," zašeptal tak, aby to slyšela jenom ona.
"Je mi to líto."
"Neboj," řekla tentokrát ona. "Dokázals."
"Ale…" Chtěl protestovat.
"Neboj," zopakovala.
"Zaklínači," řekla nahlas. "Nemyslíte, že už to stačilo?"
Tma začala pomalu mizet. Nakonec se zase rozsvítilo.
"To je vše co dokážete?" zeptala se princezna. Zaklínač se vztekle zamračil.
"Je na čase, abych rozhodla o vítězi." Prohlásila Elen.
Zaklínač si spokojeně zamnul ruce. Byl si jistý, že právě vyhrál.
"Vítězem je… Miky."
"Cože??!! Vždyť nepředvedl žádné kouzlo!!!"
"Ale ano. Dokázal mnohem více, než vy. Copak Vám připadá jako kouzlo, když přičarujete tmu a všechny tím vyděsíte? Ne, Miky dokázal mnohem víc."
Elen už nevěnovala Zaklínačovi žádný pohled a otočila se k Mikymi, aby ho mohla políbit.

Zaklínač otvíral a zavíral pusu jako ryba. Chtěl nejspíše něco říct, ale už to nedokázal. Tak se vztekal, až vzteky prasknul.

No a tak se konala svatba a všichni žili šťastně až do smrti.

Zazvonil zvonec a pohádky je konec :-D
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama