Malá mořská víla - část první

3. května 2010 v 7:50 | Jasmína |  Povídky
Jasmína
Chtěla jsem napsat povídku tak, abych se vešla do tématu týdne. Jenže jaksi krutě nestíhám.
Nakonec jsem dala dohromady jednu část, a i to opravdu na poslední chvíli. Ono to původně nemělo mít více částí, ale jelikož jsem to ještě prostě nedopsala...

No nic, doufám, že se bude líbit a zanechte komenáře! :-)


Nekonečnou vodní hladinou jemně povíval větřík a vytvářel drobné něžné vlnky. Slunce se chýlilo k západu a rudá záře se od hladiny odrážela, vytvářejíc zlaté odlesky a oslepujíc každého, kdo jen pohlédl směrem k moři.
Děti, které pobíhaly na břehu, pomalu ukončovaly své hry a pospíchaly domů. Ve městě se zavíraly obchody a ulice se připravovaly na noční život.

Ale vraťme se zpátky k moři. Tato nekonečná vodní hladina skrývá mnoho tajemství. Ať už to jsou příběhy, které slyšel vítr, jež roznáší vzduchem spršky vody, ať už to jsou truhly plné pokladů ztroskotaných pirátských lodí.
Oceán skrývá neuvěřitelná tajemství, z nichž některá nebudou lidem nikdy vyjevena…

Na pobřeží je mezi útesy místo, kde lidé nechodí. Je nádherné, kousíček pláže, jejíž písek je zlatavější než kdekoli jinde, se spoustou mušlí, které zde moře přineslo.
Lidé zde nechodí, jelikož je toto místo přístupné jenom od moře.
Ovšem teď toto místo není prázdné…

Mladá dívka ležela v písku a dívala se do slunce. Její zlaté vlasy jí splývaly po ramenou, v rudém slunci měly nazrzlý nádech. Kůži měla vlhkou, slunce se odráželo od kapiček vody, které ulpěly na dívčině štíhlém těle.
Usmívala se, jako každé děvče, které má radost ze života.
Přesto však na ní bylo něco zvláštního. Od pasu dolů měla totiž místo nohou rybí ocas. Nebyla člověkem, byla to mořská panna.

Pohodila hlavou. Čekala. Čekala už dlouho.

Brzy jí slunce začalo být nepříjemné, cítila, jak jí kůže začíná usychat.
Měla slunce ráda, ale protože byla vodní tvor, nesměla uschnout. Slunce by ji spálilo a usušilo a ona by zemřela. Právě proto se u hladiny nikdy neukazovala ve dne.

Skočila do vody, potopila se, a pak si vylezla zpátky na břeh. Už byla rozladěná, nebavilo ji čekat.
Vzdychla, zavřela oči.
Znova je otevřela, až když uslyšela nezaměnitelný zvuk šplouchání vody, když pádlo zabírá vodu.
S úsměvem se posadila.

Lodička přirazila ke břehu a mladý muž, který z ní vyskočil, se také usmíval.
"Už jsem si myslela, že nepříjdeš," uslyšel hlas zlatovlasé mořské panny.
"Promiň, Vicky, ale zdrželi mě. Otec nakázal, že musím plout spolu s jeho zbožím a rozhodl se, že mě zrovna teď bude poučovat…"
"To nic, Johny. Mě si taky otec odchytil. Vykládal cosi o tom, že se nemám pořád toulat… Ještě že neví, s kým se scházím, to by teprve vyváděl…"
"Je mi líto, jestli máš kvůli mně nějaké problémy." Johny se posadil do písku vedle své přítelkyně.
"Ale to vůbec ne." Vicky pohodila hlavou. "Tatík si moc vymýšlí. Co je mu po tom, kde se toulám a co dělám? Vždyť už jsem skoro dospělá!"
Johny se jen usmíval. Natáhl se a pohladil dívku po vlasech. "Naše dospělá Malá mořská víla."
"Nech toho!" Ohradila se okamžitě. "Co máš proti Ariele?"
"Nic, jen to, že je to pohádka. A pohádky čtou většinou děti, ne?"
"No právě, většinou." Vicky se smála s ním. Ovšem opět cítila, jak jí začíná být slunce nepříjemné, proto skočila do vody.
Předvedla pár salt, viditelně si to užívala. Johny se na ni jen díval.

Když se dostatečně svlažila, vrátila se na břeh a nehledě na to, že tím Johnymu smáčela veškeré oblečení, se uvelebila v jeho objetí.

Chvíli jen tak prostě seděli.
"Kdy odplouváš?" přerušila Vicky příjemné ticho.
"Zítra ráno." Johny si povzdechl.
"Tak brzy?"
"Bohužel."
"Jak dlouho budeš pryč?" zeptala se Vicky potichu.
"Měsíc, dva… Nevím." Také Johnymu se na tváři usadil smutek. Nebylo se čemu divit, dva měsíce jsou strašně dlouhým odloučením…
"Budeš mi chybět." Zašeptala Vicky.
"Ty mě taky." Johny ji pevněji objal.
"Uvidíme se ještě zítra?"
"Ne, odplouváme ještě před rozbřeskem. Byl bych strašně rád s tebou, ale musím se pořádně vyspat."
"Chápu."
"Nebuď smutná, Vicky. Něco jsem ti přinesl, abys na mě nezapomněla."
"Ale to já přece…" Protestovala.
Položil jí prst na rty. "Já vím. Ale i přes to… Chci, abys to měla."  Do dlaně jí vtiskl drobný medailonek.
"To je nádhera…" Vicky okouzleně hleděla na malé zlaté srdíčko. Bylo jemně vzorované.
"Otevři to."
Okamžitě Johnyho poslechla. V medailonku byla jeho fotka.
"Díky," zašeptala.
"Není vůbec zač." Johny dívku lehce políbil.
Vicky ho pevně objala a doufala, že se ho už nikdy nebude muset pustit.

Ovšem čas je neúprosný. Když si přejeme, aby se zastavil, plyne ještě rychleji, vždycky to tak bylo a vždycky to tak bude…
Brzy se obloha zatáhla a na ní se ukázaly hvězdy… Byla to nádhera, ale… Znamenalo to, že bude muset Johny jít…
"Nechci, abys odešel," zašeptala Vicky.
"Já vím. Ale brzy se vrátím. Uvidíš, že to uteče jako voda. Věř tomu…"
"Věřím." Tedy alespoň se o tom snažila samu sebe přesvědčit.

Nakonec se Johny velice, ale velice neochotně zvedl a nasedl do loďky. Zabral pádlem… A znova… A znova…
Vicky plavala vedle lodi tak daleko, jak to bylo bezpečné. Ono totiž, kdyby ji zahlédl nějaký člověk, no, minimálně by z toho bylo obrovské pozdvižení.

"Sbohem!" zavolala, když se zastavila.
Pousmál se. "Spíše na brzkou shledanou!" Na okamžik pustil pádlo, aby jí zamával.
"Na brzkou shledanou," zopakovala po něm tiše a pak už se jen dívala, jak jeho loďka dorazila ke břehu.
Vicky mávla ocasem a vydala se domů.

Tiše vklouzla do svého pokojíku, přece jenom už bylo pozdě a její otec by se na ni zlobil, kdyby ji nachytal, a nechala po tvářích stékat slzičky.

"Ťuk, ťuk, ťuk. Můžu dál?" ozvalo se ode dveří.
"Jistě, tati." Vicky si rychle stírala slzy. Ony sice okamžitě splynuly s okolní vodou, ale pro jistotu…
Vickyin otec vplul do místnosti. Vypadal majestátně a mezi ostatními byl docela obávaný… Navíc měl u podmořského královského dvora vysoké postavení… Nikdo se neopovážil ho v čemkoli neuposlechnout. Až na jeho dceru.
"Chtěl jsem se jen zeptat, kdes byla tak dlouho." Založil si paže na prsou.
"Víš, tati, já se omlouvám, ale…" Vicky rychle vymýšlela nějakou výmluvu. "Za to může pan Racek, pořád do mě cosi žvanil a já díky němu úplně zapomněla na čas… A navíc ty hvězdy jsou tak nádherné…"
Ale zdálo se, že ji otec ani pořádně neposlouchá. Zíral na drobné srdíčko, které měla na krku.
"Kde jsi to vzala?" zeptal se téměř vyděšeně.
Vicky polilo horko a vzápětí zima. "Našla jsem ho. Moc se mi líbilo, tak jsem si ho vzala." Málem jí selhal hlas. V některých věcech moc nedokázala lhát…
"Můžu se podívat?" Otec nečekal na souhlas, natáhl se a medailonek otevřel. "Kdo je to?" zeptal se prudce.
Vicky se zhluboka nadechla. "Nevím. Říkám ti, že jsem to našla. Ale ten kluk je pěkný, ne?" pokusila se zasmát.
"Ne, to teda není." Razantně nesouhlasil. "Vicky, jestli se dozvím, že se stýkáš s lidmi…"
"To bych přece nikdy neudělala," špitla Vicky, ale sklopila při tom oči.
"No dobrá." Otec se otočil a odplul z dívčina pokoje. Byl si jistý tím, že mu něco skrývá, ale co…

Zamířil do komnaty jednoho ze strážných. Muže, který tuto komnatu obýval, tím probudil.
"Co se děje?" ptal se ne zrovna nadšeně.
"Mám pro tebe úkol. Moje dcera. Budeš ji sledovat a pak mě informuješ. Ale dělej tak, aby si tě nevšimla."
Muži nezbývalo nic jiného, než přikývnout.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Žirafka Žirafka | Web | 3. května 2010 v 15:52 | Reagovat

Taky mě štve, že než jsem si to uvědomila, bylo vše pryč. Škoda, čas už nevrátíš...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama