Slovo v písku

3. května 2010 v 19:31 | Kiki |  Povídky
Kiki
Konečně jsem se donutila napsat nějakou povídku také česky a hlavně do pc. Vím, že existuje mnoho lepších děl na toto téma. Doufám  ale, že i přes to mou snahu oceníte. Příjemné počtení, kdyby byl konec moc nezřetelný omlouvám se, snad vám bude lehký náznak stačit... Kiki


ČÁST I.
Nikdy by nevěřil, že na tomto útesu stával kdysi hrad, neležely tu nikde kameny, ani zbytky zdí. Celá skála byla porostlá náletovými břízkami a pokrytá pískem. Moře hluboko dole zpívalo svůj věčný chorál. Arthura to nutilo k zamyšlení, co když tu stavba skutečně stála, co když si někdo opravdu dal tu práci, vynosit kameny až sem. Musela to být pěkná dřina. A nic tu po nich nezůstalo, zůstane tu něco po něm?
Mraky, které se počaly honit po doposud bezmračné obloze, zakryly slunce, moře hluboko pod ním teď vypadalo o dost děsivěji a zuřivěji, připomínalo jakéhosi obra, když tak okusovalo břeh. Arthur se znenadání začal cítit jinak, netrvalo to ani půl vteřiny. Jakoby plápolavý plamínek v jeho nitru přerostl v požár, horkost mu vjela do tváří.
Prudce se otočil, nebo´t měl pocit, že za ním kdosi stojí. Slunce opět získalo na chvíli vládu nad oblohou, vyhlédlo zpoza mraků a ozářilo stěny pevnosti, která se nyní tyčila přímo před Arthurovýma očima. Zatočila se mu hlava a chvíli nevěděl, zda to není jen přelud. Hradní stěna se vypínala vysoko k obloze. Stěny byly z tesaných kvádrů obrovských rozměrů.
Arthur doširoka otevřel oči, nechápal, co se s ním děje, svět kolem se začal rychle otáčet a rozmazávat, Arthur oči zavřel a snažil se přemluvit své srdce, aby přestalo bít na poplach. Obrátil se, a když oči opět otevřel, zíral chvíli na rozhněvané moře, které jakoby nesouhlasilo s tím, že do něj má slunce dneska zapadnout.
Arthur na něj koukal a snažil se vyhnat z hlavy obraz, který před chvíli spatřil. Pohled mu sklouzl na ruce a to jej přimělo k tlumenému výkřiku, už na sobě neměl vytahané triko, nýbrž tmavou kazajku, na nohou vysoké boty, u pasu jej tížila pochva s pravým mečem uvnitř.

Vítr zavál a jeho poryv odnesl s sebou i oblak prachu, v písku vyvstal nápis, bylo to jedno slovo, jak znělo, si Arthur nezapamatoval, ale v tu chvíli věděl, že je to slovo určeno jen pro něj, že to slovo dokonale vystihuje celou jeho osobnost a on porozuměl jeho významu. Dál už se nebál, protože neměl čeho, moře se teď zdálo klidné a obloha měla čistou šedivou barvu.
Poslední srpeček slunce se na chvíli pozastavil nad hladinou a pak se zhoupl za obzor. Spolu s ním zmizela i stezka, která k němu ještě před chvílí vedla po zčeřené vodní hladině. Arthur vykročil vážným těžkým krokem směrem k hradu.
ČÁST II.
Schylovalo se k bitvě. Tíživé ticho viselo nad krajinou, Artur chodil po cimbuří a snažil se nevnímat křik mrchožravých ptáků, kteří se slétali nad bitevním polem v předtuše bohaté tabule, netušili, jak moc se zmýlili. Arthur byl na hradě jen pár dní, pán pevnosti jej přijal vlídně, neboť očekával příchod muže tohoto jména a nepřekvapovala ho ani Arthurovava málomluvnost.
Druhého dne po svém příchodu, seděl Arthur ve své komnatě, skromně vybavené prkenným lůžkem a krbem, v němž ovšem v této roční době žádný oheň neplápolal, díval se z okna a sledoval chvějící se lístky osiky, rostoucí na nádvoří, když do dveří vstoupil zvláštní muž. Zvrásněný a ve špinavé haleně, v rukou svíral kusy kůže, což nasvědčovalo tomu, že náleží k ševcovskému řemeslu.
Švec Arthura skřehotavým hlasem varoval, ať odejde z hradu, že se blíží válka: "Dobře víš, jak to s hradem dopadne, " přidal nakonec a v očích se mu zalesklo, "chceš se vrátit, nebo ne?" "Mohu se tedy rozhodnout, zda hrad opustím a přenechám jej zkáze, či se jí pokusím čelit, ne-liž pravda?" otázal se, i když ševcova úšklebkem pokroucená tvář a hadí oči se mu nelíbily. "Proč bys tu měl zůssstavat?" zasyčel podrážděně muž, "hrad je ztracen, je prokletý, to ti neřekli? Celí oni, nikdy nepoví celou pravdu,"uchichtl se.
Arthur chodil po cimbuří tam a zase zpátky a vzpomínal na nedávný hovor. Netěšilo ho, že předpověď bitvy starci vychází, co když má pravdu? Ptáci prolétávali s hlasitým křikem nad jeho hlavou, nesmím se vzdát, vzpomněl si na pocit, který jej uchvátil, když vstupoval hradní branou.
Bitva vzplála a Arthur se postavil do čela obránců hradu, nikdy předtím než se dostal sem, nedržel meč v ruce, alespoň ne pořádně, za šest dní strávených zde neovládl ani v nejmenším taje tohoto umění, nebál se však a věřil. Moře jim burácelo za zády a vzdouvalo se, jakoby chtělo přeskočit útes a pomoci jim v boji. Slunce pálilo a ptačí výkřiky se mísily s halasem bitvy.
Nyní stál Arthur tváří v tvář veliteli útočníků, zdálo se mu, že ty oči už někde viděl, v záblesku sekundy, která byla pomalejší než hodiny před ní, se Arthur vyhnul meči protivníka a sám se napřáhl k smrtící ráně, náhle jej však oslepila nezměrná záře a on se skácel k zemi, zdálo se mu, že postavit se mu trvá věčnost. Slovo v písku, Arthur si jej náhle vybavil a ono mu dodalo sílu, vymrštil se na nohy, rychlým pohybem ruky vyškubl překvapenému ševci z rukou skleněnou hůlčičku a rozlomil ji vejpůl, hluk rázem utichl, armáda nepřítele zmizela a ptáci odletěli.
Vítězství!
ČÁST III.
Arthur se namáhavě zvedl ze země, byl celý mokrý a prokřehlý od ranní rosy, čelem hleděl na širý oceán, moře opět změnilo svou tvář, vypadalo zamyšleně a pobrukovalo si nějakou prastarou melodii. Arthur se musel usmát, vzpomněl si na svůj sen.
Vydal se dolů ze skály po "Gazelí stezce", ani se neohlédl a skočil na vyčnělý kámen a pak pomalu sestupoval níž a níž až na maličkou pláž dole pod útesem, bylo to pravda kapku nebezpečné, ale vzbuzovalo to v něm pocit naprosté blaženosti, nikdo jiný se nechodil, jak by se sem také dostal, jen vítr, slunce a slaná voda…
Kochal se tím pohledem, stín, který vrhal útes, byl však mnohem delší než obvykle…
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jasmína Jasmína | Web | 4. května 2010 v 7:04 | Reagovat

Náhodou, já povídku na tohle téma, takhle zpracovanou, ještě nečetla. Pěkný!!!

2 mami mami | 8. května 2010 v 20:26 | Reagovat

Opravdu pěkná povídka, líbí se mi styl, jazyk, moře jako živé a nadějný konec... :-)

3 Meriadoc Meriadoc | 14. května 2010 v 17:20 | Reagovat

Máš dobrý styl, i když někdy je moře daleko výraznější než děj a myslím, že bys toho určitě zvládla napsat i víc, Dalo by se to rozvětvit, jinak hezké. 8-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama